Element Podcast Hradec Kralove

Podzim v Elementu 2023 1. - Existují desítky pohledů na svět a na to jak funguje, co mu schází a jak to vyřešit. Křesťanství je jedním z nich, a v dnešní přednášce se zamyslíme nad tím, v čem je tento pohled unikátní a co máme dělat, pokud uvidíme, že dává nejlepší odpovědi na základní otázky života.

Stále na cestě. Stále spolu. 3. - Glokální církev je církev, která si přeje být být globálně myslící a konající církev, která je přitom silná ve své fyzické lokalitě. Od začátku máme heslo: “Žijeme v Hradci, myslíme globálně.” Je to mimo jiné proto, že církev Ježíše zahrnuje lidi ze všech národů, není vázané na jednu rasu nebo národ. Je univerzální vírou pro všechny lidi z celého světa, kteří ji svobodně přijmou Ježíšovo poslání. Křesťanství bylo vždy misijní církví. Žijeme ovšem lokálně, kde jsou problémy, které můžeme pomoci řešit, a potřeby, které můžeme zkusit naplnit. Láska ke světu neznamená menší lásku k našemu městu. Glokální církev myslí v globálním měřítku, a vnímá, že církev je mnohem větší, než se zdá. Uvědomuje si, že rozdílnost kultur je Božím darem a snaží se přinést větší rozměr i do své lokální existence.

Stále na cestě. Stále spolu. 2. - Rozdělená komunita je slabá, o jednotu proto musíme pečovat. Jednota ovšem není názorová uniformita. Proto vyžaduje konfrontaci, odpouštění, a milost. Nyní jsme tedy jednotní v Duchu díky poutu pokoje, abychom až dojdeme k dokonalému lidství, byli spoutání jednotou víry. Tam ovšem zatím nejsme. Jak tedy můžeme pěstovat jednotu Ducha? Pomůže tento krásný starý citát: “V podstatných věcech jednotu, ve sporných svobodu, a ve všech lásku.” Ježíš se před svým ukřižováním modlil za jednotu a vzájemnou lásku církve – protože věděl, že to nejvíce klíčový moment její budoucnosti. Proto je jednota ctností, které si v Elementu vážíme a chráníme ji. Je viditelným projevem vzájemné lásky a největším svědectvím.

Stále na cestě. Stále spolu. 1. - V Elementu věříme, že Bůh je ve středu každého lidského života a naše cesta víry je buďto snaha (vědomá nebo podvědomá) ho najít, nebo naopak se od něj osvobodit. Víra se skládá z mnoha malých kroků poznávání, obdivu, pochopení, rozhodnutí a potvrzování. Teologie cesty vychází navíc z přesvědčení, že Bůh není a nikdy nebyl statický Bůh. Možná to je jedním z důvodů, proč odmítal, aby ho jeho lid zobrazoval pomoci soch a obrazů. Ty jsou statické. Náš Bůh je ale neustále v pohybu, neustále v akci, neustále v práci. Nečeká, až k němu dojdeme, pohybuje se směrem k nám. Bůh je dynamický a pohybuje se vstříc těm, kteří se pohybují k němu.

Narozeniny Elementu 1. - Při slavení významného výročí se díváme s vděčnosti a dojetím dozadu. Pohybujeme se ale dopředu a čekají nás další nové věci. Bůh nás v takové chvíli nabádá, abychom se odvážili znovu věřit - radikálně, odvážně a vytrvale.

Od pokolení do pokolení 4. - Bůh se identifikuje jako Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba. Zajímavé, jak o nich mluví Ježíš. V diskusi o vzkříšení implikuje něco radikálního – tito praotcové jsou stále živí, nečekají v limbu, ale naopak v bdělém stavu. Bůh není Bohem mrtvých, a spravedliví minulosti jsou stále naživu. Co dělají? Tvoří zástup svědků, který nás obklopuje při našem běhu víry. Běžíme po oválu života, usilujíce o cenu pro vítěze, a kolem nás jsou tribuny, kde sedí tito hrdinové víry, spravedliví minulosti, a… fandí nám. Modlí se za nás, povzbuzují nás. Vidím tam Abraháma, jak důstojně zvedá své ruce, vedle něho sedí David a fouká do harmoniky. Za nimi řve jako lev Samson, Debora točí řehtačkou, a Sára mává vlajkami. Mojžíš fouká do vuvuzely. Vidíte to taky? Slyšíte to taky? Nejste ve svém běhu sami. Nikdy jste nebyli.

Od pokolení do pokolení 3. - Když je v nějakém fyzickém prostoru Bůh hledán, nacházen a potkáván, vzpomínka na to v tomto prostoru zůstává, a mnohem později může být rozpoznána těmi, kteří znají a milují Boha. Někdy pak s překvapením, podobně jako starozákonní Jákob, vykřikneme: “Na tomto místě je opravdu Bůh – a já jsem to nevěděl!” Místa mohou nést otisk Boží přítomnosti. To byl koneckonců jeden z hlavních důvodů, proč si lidé stavěli milníky a ukazatele, aby příští generace věděly, že tam došlo k setkání s Přítomností.

Od pokolení do pokolení 2. - Na příkladu Timotea vidíme ohromný vliv jeho maminky a babičky při předávání štafety víry, lásky a naděje. Proto je překvapivé, že v Novém Zákoně nečteme moc konkrétních návodů a rad na to, jak vychovávat děti. Najdeme tam však jednu ryzí křesťanskou hodnotu: princip vzájemného poddání. Byla to velmi radikální myšlenka, protože v Pavlově době je poddání vždy jednosměrné. Vzájemné poddání není aplikovatelné jen v manželství, ale také do vztahu rodičů a dětí. Poddání dětí rodičům se projeví poslušností. Poddání rodičů dětem se projeví nedrážděním k hněvu. K čemu vedeme příští generaci? Je součástí naší výchovy především vedení k lásce k Bohu, bližním, i nepřátelům? Je součástí naší výchovy vedení k víře, která se projevuje důvěrou? Je součástí naší výchovy vedení k naději, která vydrží všechna příkoří a těžkosti?

Od pokolení do pokolení 1. - Izraeli se Bůh představuje jako Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba. Když se identifikuje s těmito třemi praotci, vypráví tím příběh vykoupení a naděje. Každý z praotců měl problém zplodit další generaci. Abrahám měl slíbeného syna, ale Sára byla neplodná. Jeho vysněný syn Izák se oženil s Rebekou, ale ta byla neplodná. Jeho syn Jákob miloval Ráchel, ale díky intrikám svého tchána dostal za manželku také její starší sestru. Ráchel byla milovaná, ale neplodná. Když konečně porodila vysněného syna, Josefa, Jákob už měl fůru dětí od druhé manželky a dvou otrokyň. Nová generace se nerodí snadno. Když se Bůh identifikuje s praotci neschopnými přivést novou generaci s milovanými manželkami k životu, vypráví tím příběh vykoupení z neplodnosti, a zároveň příběh naděje, že Boží zaslíbení mohou platit i pro další generaci, i když to vypadá nemožně. Bůh je mezigeneračním Bohem.

Hrdinové víry 8. - O Henochovi nacházíme v Bibli jen pár vět, ale z nich víme, že Bůh oceňoval jeho víru. Věřit znamená usilovně hledat Boha v každé životní situaci. Také s ním stále chodit. To lze různými způsoby, které si můžeme sami vyzkoušet a vybrat si z nich ten, který nám nejlépe vyhovuje.

Hrdinové víry 7. - V životě Sáry věci nejdou podle plánů a očekávání. Někdy je plná víry a naděje, jindy bere věci do vlastních rukou a předbíhá Boha. Na naplnění Božího zaslíbení čeká až do svých 90 let. Stejně jako se Bůh ptal Sáry, můžeme si i my dnes položit stejnou otázku: Je snad pro Hospodina něco nemožné?

Hrdinové víry 6. - Mojžíš vyrostl v přepychu a blahobytu, potom žil desítky let jako pastevec. Tam, kde život jiných končí jeho teprve začal. Dostal na stará kolena za úkol vést nespokojený národ, řešit jejich problémy a dovést je až do zaslíbené země, kam sám ani nevstoupil. Proč si ale Bůh vybral zrovna Mojžíše? Podíváme se na náročnou epizodu z jeho života, která ve chvíli nejsilnějších emocí ukazuje a odhaluje jeho charakter. Srdcem Mojžíše se totiž může inspirovat každý z nás.

Hrdinové víry 5. - Příběh Abrahama nabízí inspiraci a povzbuzení všem, kteří čelí nejistotě a výzvám života. Jeho odvaha vydat se na cestu do neznáma a důvěra v Boží vedení nás povzbuzuje k vykročení mimo pohodlnou zónu. Abrahamův příklad vytrvalosti a oddanosti ve víře nás vyzývá, abychom se nevzdávali před životními výzvami, ale s odvahou a důvěrou pokračovali, plni naděje a očekávání.

Hrdinové víry 4. - Josef byl oblíbeným synem, který nebyl sociálně nejsilnějším hráčem. Ve svém životě si prochází obrovským traumatem, které přichází ze strany jeho rodiny. Zaměříme se na to, jakým způsobem Bůh s Josefem v této oblasti pracuje, jaká je Boží role v naší bolesti a co se můžeme od Josefa naučit.

Hrdinové víry 3. - Několik tisíc let starý příběh ženy jménem Rachab je docela krátký. Přesto jí zmiňují v Bibli autoři Starého i Nového zákona opakovaně. Příběh má totiž několik vzkazů nejen pro tehdejší ale i pro dnešní dobu. Také ukazuje, že Bůh se v průběhu lidské historie nemění, ačkoliv se nám to mylně může zdát.

Hrdinové víry 2. - Druhým hrdinou víry z naší letní série je Samuel – první z proroků a poslední soudce Izraele. Samuel za svůj život neudělal žádný velký přešlap, zároveň ale neudělal něco velkého, o čem bychom si řekli: Wow! Proč je tedy hrdinou? Hrdinové nejsou totiž vždy jen lidé, co dělají zdánlivě velké věci, ale i ti, co jsou napojeni na Boha a věrně a trpělivě mu slouží až do konce. Ti, kteří s odvahou říkají nepříjemnou pravdu. Ti, kteří dávají poslušnost vůči Bohu nad své ego. Ne s hořkostí, ale s opravdovou pokorou. Takový byl Samuel.

Hrdinové víry 1. - V letní sérii se postupně seznamujeme s příběhy hrdinů víry. Jsou to lidé, jejichž příklad vede na správnou cestu života – jejich příběh nás přivádí ke spravedlnosti založené na víře. První z nich je Jákob – jeden z izraelských praotců. Jákobův barvitý charakter nás někdy doslova irituje, ale někdy naopak vede k obdivu. Jákob to dobré i zlé dělal s velkým zanícením a zápalem. Ve svém životě bojoval sám se sebou, s lidmi i se samotným Bohem. Nakonec obstál a jeho víra nalezla u Boha uznání.

Marnotratný 4. - V předchozích dílech naší série jsme přemýšleli nad tím, jestli máme něco společného s jedním, či druhým ztraceným synem. V poslední části otázku otočíme a zamyslíme se nad tím, kolik toho máme společného s Otcem a s tím správným starším bratrem, ke kterému můžeme vzhlížet, brát si z něj příklad a učit se od něj.

Marnotratný 3. - Příběhu o martnotratném synu v 15. kapitole evangelia podle Lukáše předchází dva příběhy o hledání. Jak je možné, že ztraceného syna nikdo nehledá? Kdo je tu vlastně ten marnotratný? A je odpuštění skutečně zdarma? Třetí díl naší série vás povede k zamyšlení právě nad těmito otázkami.

Marnotratný 2. - Ve druhé části příběhu o marnotratném synu se Ježíš zaměřuje na druhého ztraceného syna. Mladší bratr totiž nebyl jediný, kdo se ztratil. A mladší bratr také není jediný, komu otec vychází naproti s otevřenou náručí.